V Čechách můžeme najít mnoho typů větrných mlýnů, mlýnků i větrných motorů různých konstrukcí. Kam až však sahá historie těchto obrů, jejichž otáčející kola klapají závisle na síle větru?
Lidé uctívají vítr jako božstvo spolu s bouří, hromem a bleskem. Přírodní katastrofy způsobené tímto živlem jsou dodnes nejničivější a nejobávanější, protože páchají neuvěřitelné a ničivé škody. Sílu větru se však lidem zkrotit nikdy nepodařilo, a tak se jí alespoň snažili využít ji k vlastnímu prospěchu.
TOČÍ SE JIŽ TISÍCE LET
Lopatky na věžovitých stavbách se ohánějí již tisíce let. První zmínka o mlýnech, které zachytávají vítr, sahá již do prvního století našeho letopočtu, kdy řecký vynálezce Hérón Alexadrijský zaznamenal historicky první užití větrného mlýnu.
Další písemné záznamy zmiňující se o stavbě větrných mlýnů pocházejí od arabského historika Al-Mas´udiho ze sedmého století z Persie.
Nejstarší zmínky využití větrných mlýnů v Evropě pocházejí z Anglie z devátého století.
Tradice mlýnských staveb je však mnohem delší, a liší se nejen konstrukcí, ale také tvarem. Většinou mají věže z cihel, kamenů nebo dřeva. Uvnitř těchto věží je osa, na které se pohybuje kolo opatřené svislými plachtami. Samotný mechanismus na mletí mouky je umístěn v oddělené místnosti.
Po celém území Čech, Moravy a Slezska se mlýny rozšiřují až v pozdější době. Doplňují již fungující síť vodních mlýnů a staví se většinou na místech, kde vodní toky nemají dostatečnou sílu.
A pořád se točí
Větrné mlýny se používají dodnes. Jejich hlavní součástí je větrná turbína, která dokáže přeměnit vítr na energii. Mlýnské kameny melou nejen mouku, ale také šrot, kosti, kůru, drtí železnou rudu i písek. K mletí se však dnes již moc nepoužívají, jsou uchovávány spíše z tradičních důvodů. V Čechách je můžete navštívit jako muzea nebo památky, na kterých se konají různé tradiční slavnosti.