Moje kadeřnice je veselá žena střeního věku, která je vždy dobře naladěná a dost upovídaná. Takže v křesle nesedím jako papuča trapněnepřemýšlím co ještěříct, ale povídání vede ona. Navíc dle mého názoru velmi dobře stříhá, vyzná se ve svém oboru a taky vždy poradí. Je sice pravda, že pokud se nechám zvyklat a něco si od ní domůodnesu, tak jsem o cosi chudší, ale mám dobrý pocit, že pro sebe něco dělám.
Jenže cesta k této mé „dobré známé kadeřnici“ byla trnitá a dlouhá (trvala osm let), ale ve svých 33 letech můžu říct, že ji konečněmám. Za tu dobu jsem vyzkoušela několik barev, k mé smůle i několik nevydařených sestříhůa taky různé povahy kadeřnic a kadeřníků. Z toho mi vznikl seznam, podle něhožjsem hledala a našla:
·Prostředí – musí se Vám tam prostělíbit. Musí tam být čisto, uklizeno, vše pěkněseřazeno a něco málo navíc – jaksi útulno
·Profesionální přístup – člověk na svém místěví o čem mluví a pokud ne brzo to vyjde najevo
·Dobrá nálada – za zamračenou kadeřnicí se asi málokdo vrátí i kdyžchápu, že jsme všichni jen lidi, ale v práci by člověk měl fungovat bez ohledu na to co se děje doma
·Výborněstříhá – tak to poznáme ažpo, ale je dobré si to pak v zrcadle či za pomocí někoho doma zkontrolovat. Týden jsem chodila s pomalu centimetrovým schodem(opravdu šel u rozpuštěných vlasůvelmi vidět), nežměna to kamarádka upozornila.
·Umění poradit – poradit s přípravky na vlasy mi uměl snad každý. Jen nevím jestli opravdu dobře. Ale poradit s volbou správného účesu, barvy nebo nějáké změny, to užbylo horší. Většina mi řekla, že to musím sama si vybrat nebo maximálněnějáký melírek. Většina má strach, abych se pak nezlobila. U tohoto bodu jsem vnímala asi největší rozdíly mezi kadeřníky.
Pokud je kadeřník či kadeřnice upovídaná tak akorát, je to velmi příjemný bonus. Někdo ovšem je raději středem pozornosti a v tom případěje lepší někdo méněvýřečný.